České Budějovice - z historie:
Každá přitéká z jiné strany, ve městě zapletou mašli a dál pokračuje jenom jedna z nich - Vltava. Spolu s Malší tudy protékala mnohem dříve, než na březích obou toků začalo vyrůstat město. Tvořily jeho přirozenou páteř, kolem níž odpradávna žili lidé.
Čas přinášel děje a události, důležité, méně podstatné, nicotné, avšak v podstatě všechny pomíjivé stejně jako tekoucí voda. Některé se hluboce vryly do tváře města, formovaly ji podobně, jako řezbář propůjčuje dřevu tvar, podobu, výraz i duši.
České Budějovice rostou a rozvíjejí se již téměř sedm set padesát let. Přijměte pozvánku na procházku staletími po královském městě.
13. století: Jak a proč vznikly Budějovice?
Na rozdíl od mnoha jiných měst srovnatelné velikosti dokážeme na tyto otázky odpovědět. O tom, že na soutoku Vltavy a Malše vznikne nové královské město, rozhodl někdy počátkem šedesátých let 13. století český panovník Přemysl Otakar II. Území ovšem patřilo panu Čéčovi z Budivojovic, jehož otec Budivoj tady založil osadu s kostelem. Král mu za to nabídl nepříliš vzdálený hrad Velešín s celým panstvím, což jistě nebyla nevýhodná výměna. Z panovníkova pověření potom založení nového města řídil zvíkovský purkrabí Hirzo, pod jehož vedením bylo vyměřeno velké čtvercové náměstí, pravidelně se křižující ulice a jednotlivé domovní parcely. Na západním okraji města, přímo nad břehem Vltavy, bylo současně vyznačeno velké staveniště pro dominikánský klášter. Bratři dominikáni převzali tuto plochu od Hirza 10. března 1265. To je datum, od něhož se odvozuje stáří našeho města, i když samozřejmě nevíme, jak dlouho předtím a jak dlouho práce při jeho zakládání trvaly. Nové město převzalo (a postupně zkrátilo) název starší osady Budivojovic, kterou později pohltila předměstská zástavba a jíž dodnes připomíná kostel sv. Jana Křtitele a sv. Prokopa, zvaný Staroměstský.
Založení královských Budějovic bylo významným, nikoliv však ojedinělým projevem Přemyslovy kolonizační politiky. V zájmu upevnění své moci budovali poslední Přemyslovci hustou síť vojenských a správních bodů, především hradů a měst. K jižním Čechám, dosud řídce osídleným, obrátili pozornost poměrně pozdě, takže velkou část kraje již drželi ve svých rukou Vítkovci. Přesto byl do srdce jihočeského území vražen ve 13. století obrovský klín, tvořen ý královskými hrady nebo městy Orlíkem, Zvíkovem, Myšencem, Protivínem, Újezdem, Bechyní, Hradištěm (Táborem), Hlubokou, Českými Budějovicemi a zcela na jihu klášterem Zlatou Korunou. Kdybychom navštívili královské město Budějovice v jeho samých počátcích, asi bychom je těžko poznávali. Dominikánský klášter s kostelem Obětování Panny Marie rostl do své gotické krásy mnoho desetiletí, stejně jako farní kostel sv. Mikuláše. Také původní domy vypadaly úplně jinak - měly převážně dřevěnou konstrukci, přízemí zčásti zahloubené do země a zadní části parcel zůstávaly poměrně volné. Ještě dlouho po založení zůstávaly některé parcely úplně prázdné a zástavba města se zahustila zřejmě až kolem přelomu 14. a 15. století. Asi bychom se také podivili nad hygienickými nároky tehdejších obyvatel - ulice postrádaly dláždění a byly blátivé, odpadky se až do poloviny 14. století z města vůbec nevyvážely a hromadily se v odpadních jamách na dvorech domů. Zástupcem královské moci byl rychtář, jmenovitě doložený až od roku 1296. Nejpočetnější skupinu obyvatel tvořili řemeslníci a obchodníci, kteří postupně začali uplatňovat nároky na vedení městské samosprávy. To však bylo možné až po konsolidaci poměrů, která trvala několik desítek let. Nové město nemělo na růžích ustláno, zvláště ne po smrti svého zakladatele v bitvě na Moravském poli. Budějovice, které ještě neměly dobudovaný obranný systém hradeb, opakovaně přepadali Vítkovci a po nějaký čas dokonce město ovládali. Během 14. století si však České Budějovice vydobyly své pevné místo na slunci, mimo jiné i díky přízni lucemburských panovníků.
O většině českých panovníků se ví, kdy a proč navštívili Budějovice, město s vizitkou věrnosti králi. Výjimkou nejsou ani panovníci z rodu Lucemburků. Král Jan Lucemburský sem zavítal spíše příležitostně, pokud se nacházelo na trase jeho válečných tažení – víme o Janových pobytech v roce 1318 a 1336. Jeho syn Karel IV., uvážlivější vladař, si vybíral České Budějovice jako místo diplomatických schůzek s mocnými své doby. Poprvé tu po své korunovaci na českého krále byl na jaře 1351 a Budějovičtí si na něm při této příležitosti vyžádali významná privilegia, která se stala základem hospodářské prosperity města na příštích několik staletí. Znovu tady jednal o deset let později a další Karlův pobyt je doložen v červnu 1364. Tehdy se mu znelíbil vzhled budějovického náměstí a nařídil odtud odstranit masné i chlebné krámy, zbourat domy stojící uprostřed náměstí a také vydláždit ulice kamením. Naposledy pobýval Karel IV. v Českých Budějovicích v květnu 1378, půl roku před svou smrtí, a doprovázel ho i jeho syn Václav. Ten sem přijel již jako král Václav IV. v létě 1394 za zcela zvláštních okolností - Budějovice byly prvním místem, kde se delší dobu zdržel, když ho ze zajetí propustila vzbouřená šlechta.
Císařské uvítání a bourání zdí
Panovníci při svých návštěvách Českých Budějovic obvykle pobývali na radnici, případně v některém z výstavnějších domů předních měšťanů, později také v zájezdních hostincích. Předpokládejme tedy, že „Otec vlasti“ byl ubytován v radnici, která ovšem tehdy nestála tam, kde je dnes, nýbrž na protějším nároží Biskupské a Radniční ulice (dnes tu najdeme pojišťovnu). Nemůžeme ani vyloučit, že panovníci trávili nějaký čas v nejbližším královském hradě, totiž na Hluboké. Pro malou historickou perličku si dovolíme přeskočit čtyři století. Když zavítal do Českých Budějovic jeden z Karlových nástupců na českém trůně a zároveň jmenovec Karel VI., připravili mu měšťané ubytování vskutku císařské - kvůli několika dnům panovníkova pobytu nechali probourat zdi mezi radnicí a čtyřmi sousedními domy. Místnosti přizpůsobili tak, aby jejich uspořádání co nejvíce připomínalo císařskou rezidenci ve Vídni.
15. století: Vražda purkmistra
Mezi nejznámější postavy budějovické historie patří Ondřej Puklice ze Vztuh, jenž vstoupil do dějin svým tragickým skonem. Jako dítě zažil výbuch husitských válek, které se našemu městu naštěstí vyhnuly, vnímal však rozjitřenou atmosféru náboženských i mocenských bojů 15. století. Přes toto neklidné období si dokázal vybudovat mimořádné postavení, dokonce můžeme říci, že stanul na nejvyšších místech společenského žebříčku tehdejších Budějovic. K majetku se dobral jednak obchodem s vínem, kořením a látkami, jednak výhodnými sňatky. Získal vesnici Vztuhy s tvrzí, a začal proto užívat šlechtického predikátu, později přikoupil ještě několik dalších vesnic a dvůr na budějovickém předměstí. Neváhal do svého majetku investovat, například založením rybníka. Od roku 1441 nalézáme Ondřeje Puklice mezi členy městské rady, kde potom zasedal až do své smrti a díky svým zkušenostem i schopnostem si vydobyl značný vliv. S odstupem více než pěti staletí se již těžko dozvíme něco bližšího ze zákulisí městské správy, a nemůžeme si proto Puklicovo působení jednoznačně idealizovat. Skutečností zůstává, že navenek se snažil vždy hájit zájmy města, a to i v nelehkém období let 1453-1457, kdy se Budějovičtí vzbouřili proti tomu, aby bylo královské město dáno do zástavy Rožmberkům. Postavil se však na stranu krále Jiříka z Poděbrad, což nebylo po chuti mnoha katolickým spoluměšťanům.
Jejich nespokojenost vyvrcholila, když konšelé v čele s Ondřejem Puklicí zatajili před obyvateli Českých Budějovic papežskou bulu, která krále exkomunikovala. Houf vzbouřenců zaútočil 23. května 1467 na Puklicův dům a sotva ne- šťastného purkmistra nalezli, zasadili mu několik těžkých ran, jejichž následkem Puklice o šest dnů později zemřel ve sklepě radnice. Ještě ve chvíli, kdy umíral, zpytovali jeho vrazi svědomí a snažili se ospravedlnit své počínání před panovníkem. Jiří z Poděbrad viníkům odpustil, protože si nemohl dovolit ztratit věrnost významného královského města.
Ondřej Puklice ze Vztuh vešel ve známost jako postava symbolická, zejména v době nejostřejších národnostních bojů kolem přelomu 19. a 20. století. Poněkud nehistoricky začal být vykládán jako „dobrý“ Čech, který zahynul rukou „zlých“ budějovických Němců. Skutečností je, že většina jeho vrahů hovořila německým jazykem. Objevila se dokonce snaha postavit zavražděnému purkmistrovi v Českých Budějovicích pomník, ale nakonec se musel spokojit s obyčejnou pamětní deskou, odhalenou v roce pětistého výročí tragické události na Puklicově domě na rohu náměstí a Krajinské ulice.
16. století: Věk piva
Šestnácté století označil kdysi Zikmund Winter za „zlatou dobu českých měst“. Přestože tato charakteristika v mnohém pokulhává, pravdou je, že ve městech tenkrát rozkvetla řemesla a nastal rozmach městského hospodaření. České Budějovice se zaměřily na vaření piva a budování rybníků, které jim vedle obchodu se solí přinášelo největší zisky. S finančním úspěchem se po jistou dobu setkávala také těžba stříbra, ale náklady na důlní činnost rostly neúměrně k výtěžku. Vaření piva slibovalo zisk i v dlouhodobé perspektivě, a město proto neváhalo investovat do stavby a vybavení pivovaru. Takzvaný Velký pivovar stával v dnešní ulici Dr. Stejskala, přímo naproti divadlu, a svému účelu sloužil až do poloviny 19. století. Nad jeho provozem bděly v 16. století čtyři osoby, říkalo se jim pivní páni, a byly voleny městskou radou. Mezi jejich povinnosti patřilo každoroční skládání účtů, na jejichž základě se pak odváděla daň z prodeje piva neboli posudné. S vědomím městské rady, a zřejmě také mnohých měšťanů, se však po řadu let vykazoval nižší počet várek, než se skutečně uvařilo, čímž Budějovičtí krátili panovníka o velkou částku na daních. I tehdy platilo totéž, co dnes: Kde není žalobce, není ani soudce.
Žalobce se našel teprve roku 1587 v osobě rudolfovského písaře Adama Brunna a následující vyšetřování odhalilo, že daňový podvod za léta dosáhl částky asi 30 000 kop grošů (pro srovnání: měšťanský dům na budějovickém náměstí se tehdy dal pořídit za 500-1 000 kop). Pražský komorní soud potrestal naše město pokutou, která dosahovala právě této výše a měla se splácet v letech 1592-1594. Toto obrovské břemeno bylo příčinou nespokojenosti měšťanů, často se hádali a dopouštěli se výtržností. Městská rada si sama nevěděla rady, jak opatřit tolik peněz, a snažila se přesunout rozhodnutí na co největší počet zástupců obce. Měšťané, kteří dali nejvíce najevo svou nespokojenost a přímo na radnici označili konšele nevybíravými slovy, byli uvězněni. Ostatní si takové počínání nenechali líbit a se zbraní v ruce si na purkmistrovi vymohli opětovné propuštění svých sousedů. Budějovickým se nakonec podařilo uhradit první dvě splátky a ze třetí jim císař Rudolf II. slevil, protože koneckonců nechtěl přivést královské město do finančních potíží.
17. století: Hlavní město Budějovice
Titulek zní samozřejmě poněkud nadneseně. Avšak byly doby, kdy se v Českých Budějovicích - byť z hlediska historie jen na okamžik - rozhodovalo o celozemských nebo celostátních záležitostech. V letech 1529-1531 se tady čtyřikrát po sobě konal zemský sněm, jehož hlavním bodem byla vojenská nebo finanční pomoc proti Turkům. Aktuální nebezpečí přimělo české stavy, že nakonec rozhodli přispět Ferdinandovi I. částkou 250 000 zlatých. Znovu se konal zemský sněm v Českých Budějovicích začátkem roku 1614 a znovu se jednalo především o penězích, které potřeboval král Matyáš na vedení války s tureckým vojskem v Uhrách. Sněmovalo se v budějovické radnici, kde byl také ubytován panovník, jenž odtud po celý měsíc spravoval svou říši. Ostatní vznešení účastníci bydleli většinou v domech na náměstí, další členové doprovodu potom podle svého společenského významu buì v postranních ulicích, na předměstích nebo v okolních vesnicích. Čeští stavové si od sněmu slibovali vyřešení některých svých požadavků, ale odjížděli zklamáni - jejich nespokojenost vyvrcholí po čtyřech letech povstáním, které strhlo Evropu do víru třicetileté války.
Že se zemské sněmy konaly v Českých Budějovicích, mělo svůj dobrý důvod, a byla jím morová epidemie, která v těch časech řádila v Praze. České Budějovice byly městem dostatečně reprezentativním, schopným poskytnout pohostinství náročným účastníkům a město navíc chránily pevné hradby. Ještě více se bezpečí budějovických hradeb osvědčilo v letech 1631-1633, kdy tu našli útočiště nejvyšší zemští úředníci, donucení utéci z Prahy před vpádem saského vojska. Bezmála dva roky úřadovala v Českých Budějovicích místodržitelská kancelář. Byly zde uloženy listiny a jiné písemnosti korunního archivu a především poklad nejcennější - korunovační klenoty. Svatováclavská koruna nalezla tehdy skrýš v kostele sv. Mikuláše, kde klenoty dnem i nocí střežili Valdštejnovi vojáci, později i ozbrojení měšťané. Znovu byly tyto symboly české státnosti ukryty v našem městě hned v letech 1634-1635, když zemi ohrožovali Švédové.
18. století: Budějovická Madona
Do povědomí zbožných obyvatel české země, zejména v období baroka, se České Budějovice zapsaly také jako významné poutní místo. Středem jejich úcty se stal obraz Panny Marie, umístěný ve zdejším klášterním kostele a uctívaný již od 15. století. Panně Marii Budějovické, neboli Budějovické Madoně, byla přičítána zázračná moc. Pomáhala prý lidem, kteří se k ní modlili při různých neštěstích, uzdravovala nemocné a zraněné. Její jméno lidé vzývali při požárech společně se jménem svatého Floriána. Z vděčnosti za vyslyšení proseb přinášeli k obrazu milodary nebo zakládali různé nadace. Kult Panny Marie tu byl rozšířen mnohem více nežli kult patrona města, jímž se od 17. století stal svatý Auratian. Budějovičtí věřili, že Madona chrání jejich město a domy. V barokních Budějovicích bychom se proto na každém kroku setkali s jejím zobrazením nebo sochou, z nichž mnohé jsou dochovány do dnešních dnů. Mariánské plastiky stávaly před všemi třemi městskými branami. Dosud se nachází Panna Maria před zbořenou Lineckou branou (na levém břehu Malše u Zlatého mostu), ale patrně nejznámější je Mariánské sousoší na stejnojmenném náměstí; to vzniklo v roce 1716 před tehdejší Pražskou branou ze zcela konkrétní příčiny - věřilo se totiž, že ochránila město před zhoubnou morovou epidemií, která tři roky před tím děsila naši zemi.
Socha Madony před Vídeňskou branou, na dnešním Senovážném náměstí, už dávno zmizela ze svého původního místa. Všechna zobrazení vycházela z podoby obrazu v klášterním kostele, a zachycovala tedy Pannu Marii s rozpuštěnými vlasy, sepjatýma rukama a v dlouhých šatech posázených obilnými klásky, které jsou mnohoznačným symbolem. Stejně vypadá i maličká Panna Marie, doprovázející sochu svaté Anny v klášterní zahradě. Mariánský obraz se objevoval i na průčelích měšťanských domů. Vrchol slávy Budějovické Madony spadá do 17. a 18. století. Mezi její slavné ctitele patřil například císařský generál don Baltazar Marradas, majitel hlubockého panství, který dokonce nechal pro umístění obrazu při klášteře vystavět roku 1634 kapli.
19. století: Spojení se světem
Devatenácté století, nazývané stoletím páry, zcela proměnilo evropskou společnost. Na jeho začátku žili ještě lidé převážně v uzavřených lokálních společnostech a v mnohém byli ještě svázáni pevnými pouty se středověkem. Na konci století již nacházíme v zásadě moderní společnost se všemi jejími přednostmi a nešvary, společnost obdivující rozvoj techniky, ale také společnost zmítanou národnostními konflikty. České Budějovice urazily za těch sto let velkou cestu - počet obyvatel vzrostl téměř sedmkrát, na předměstích vznikly desítky nových ulic se stovkami obytných domů a město se začalo otevírat. V první třetině 19. století zůstávaly Budějovice ještě neprodyšně obklopeny prstencem městských hradeb a na sklonku napoleonských válek se uvažovalo o přeměně města na moderní vojenskou pevnost typu Hradce Králové, Olomouce nebo Josefova. Z toho nakonec sešlo a město se naopak začalo otevírat. Vlastně už od konce 18. století se části městských hradeb a hradební věže pronajímaly. Roku 1825 byly hradby z velké části rozprodány, ale až do začátku čtyřicátých let musely být udržovány v takovém stavu, aby alespoň do jisté míry chránily vnitřní město. Stále platil přesně stanovený režim otevírání a uzavírání městských bran, takže v nočních hodinách bývali obyvatelé vnitřního města uzavřeni.
Roku 1818 začal na místě barokního opevnění vznikat městský park a na vrcholu náspu byla postupně zřízena promenáda, po níž se dalo obejít město po velké části jeho obvodu. Brzy se začaly hradby a hradební věže bourat, aby do města proudil čerstvý vzduch a světlo, ale především aby se uvolnilo místo dopravě. Štěstí měly jen ty věže, které nestály na koncích ulic. V letech 1844-1867 byly postupně odstraněny také všechny tří městské brány. České Budějovice se tak bohužel ochudily o mimořádnou pamětihodnost. Tím, že na místě původního opevnění vznikl městský park, se město otevřelo a spojilo se svými předměstími. Během 19. století se ovšem také zlepšily dopravní podmínky, k propojení Českých Budějovic se světem: byla to samozřejmě především koněspřežná železnice, která urychlila a usnadnila přepravu zboží i lidí, ale rovněž systém nových silnic, které se paprskovitě rozeběhly na všechny strany a staly se předchůdkyněmi silnic dnešních. A konečně v letech 1866-1892 byl postupně vybudován budějovický železniční uzel. Vlaky odtud mohly začít odjíždět do všech směrů; jen přímá trať na Třeboň a Jindřichův Hradec zůstala neuskutečněným snem, přestože jeden z projektů vypracoval sám inženýr Křižík.
20. století: Věk létání
Na prahu 20. století byly vyhledávanou senzací vzlety balonů, které měli možnost několikrát vidět také Budějovičtí. Zároveň se ale člověk chystal do oblak s „létadlem“ těžším než vzduch, zprvu jen velmi nesmělými krůčky. Obyvatelé Českých Budějovic dostali druhou říjnovou neděli roku 1910 možnost na vlastní oči spatřit průkopníka létání v Čechách, inženýra Jana Kašpara z Pardubic. Na vojenském cvičišti u Čtyř Dvorů předvedl za obrovské účasti diváků několik krátkých letů. Mnohem lépe tu létal v následujícím roce Kašparův bratranec Evžen Čihák. Po první světové válce vzniklo na stejném místě vojenské letiště - rozkládalo se na dnes již zcela zastavěné ploše od čtyřdvorských kasáren až po nynější sídliště Šumava. Přišla také první letecká neštěstí: při leteckém dni v listopadu 1923 se na letišti zabil parašutista Antonín Ježek, v roce 1924 zahynuli dva vojenští letci ve zříceném letadle poblíž Hrdějovic (tragédii připomíná pomník přímo vedle plzeňské železniční trati, nedaleko mostu přes Vltavu).
Nadšenci v řadách vojenského letectva i civilních členů Aeroklubu se zasloužili ve třicátých letech o výstavbu nového letiště u Plané, které bylo oficiálně předáno do provozu v roce 1937. Bohužel jej o dva roky později zabrali nacističtí okupanti. Na jaře 1945 přinesla křídla spojeneckých bombardérů Českým Budějovicím zkázu při dvou leteckých útocích, jejichž cílem bylo sice především zdejší nádraží a průmyslová zóna, ale které přinesly ztráty na životech a obrovské škody na civilních budovách. Také poválečná letecká historie Českých Budějovic je velice bohatá a patří k ní mimo jiné přílet 312. československé stíhací perutě z Velké Británie, výcvik izraelských pilotů či pravidelná dopravní aerolinka České Budějovice - Praha - Liberec. Od začátku padesátých let potom startovali z letiště v Plané výhradně vojenští piloti.
Zdroj: c-budejovice.cz
